O mně
Jmenuji se Zdeňka Koldová a narodila jsem se v roce 1976 do rodiny pejskařské. Maminka od mládí pracovala se psy. Díky ní jsem pronikla do světa psů. Jako pubertální adolescentka, která neměla zájem zrovna o čtyřnohého parťáka, jsem se poprvé setkala s naším prvním rodinným psem ( rasy pražský krysařík ).
Toto malé stvoření nebyl můj sen, ale díky výchově, kterou maminka u psa nastolila, fungoval jako ovčák. Byl sice malého vzrůstu, ale s velkým srdcem a chutí do práce. Sledoval průběh tréninků a rychle se učil. Řekla jsem si,
že až budu sama, pořídím si svého prvního psa. Roky utíkaly a náš psí parťák odešel ve věku krásných 15 let do psího nebíčka.
Nastala doba rozhodnutí pořídit si svého prvního psa. Přestože rodiče nesouhlasili, zašla jsem do městského útulku. Na první pohled jsem si zamilovala psa rasy Malinois. I přes nesouhlas rodičů jsem si ho přivedla domů. Tento hafan se jmenoval Deny a byl to puberťák, kterého předchozí majitelé nezvládali. Jejich metoda výcviku byla dril. Díky velmi citlivé povaze se stal bázlivým se strachovou agresivitou vůči lidem a hlavně k mužům. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Pes byl velice nevyrovnané povahy se sklony pokousat mého tatínka. Přesto jsme to nevzdali. Společně jsme jeho převýchovu zvládli. Během dalších let se odbouraly všechny nežádoucí projevy a z Denyho se stal vyrovnaný pes, který miloval celou svou rodinu. Na jeho převýchově jsem se podílela i já, samozřejmě pod vedením mé maminky. Když mu bylo šest let a já vystudovala vysokou školu, rozhodla jsem se pořídit psa mé sestře.
Rozhodli jsme se opět zachránit dalšího psíka a tak se i stalo. Šlo o křížence labradora, který se svými sourozenci měl být utracen. Nakonec se podařilo pár štěňat zachránit. Jeden z nich byl právě Ron. Sestra odjela na dovolenou a já
se o prcka starala. A jak to tak většinou dopadá, vzájemně jsme si na sebe natolik zvykli, že jsem si Rona nakonec nechala. Nikdy jsem toho nelitovala, protože on je ten můj první vysněný pes, kterého jsem měla.
V té době jsem onemocněla DM ( diabetes mellitus). Změnil se mi celý životní režim, kterému jsem se musela přizpůsobit. Byla jsem veliký sportovec a teď nastalo hodně změn.
Začala jsem pracovat ve zdravotnictví - posléze v domově pro seniory, kde jsem brávala Rona s sebou. Když dospěl, udělal zkoušky asistenčního psa, který předvídá hypoglykemické záchvaty. Byl to první pes tohoto druhu u nás. Taktéž složil zkoušky canisterapeutického psa. Tuto aktivitu prováděl po celou dobu mé pracovní kariéry, a to do věku mých 32 let. V tomto období nás navždy opustil a odešel do psího nebe Deny v překrásném věku 12 let. Díky mému onemocnění a dalších nemocí, které se přidružily, jsem odešla do invalidního důchodu. No a nastala doba volného života. A co s ním?
Začala jsem jezdit do útulků a do zařízení, která zachraňují pejsky. Věnovala jsem se jejich převýchově a tím umožnila urychlení šance na nový domov. Tento koníček mě natolik začal bavit, že jsem začala studovat různé knihy, navštěvovala semináře - školení a prohlubovala jsem si své kynologické zkušenosti, které se týkaly psychologie psů. Díky tomu jsem více pronikla do jejich duše a jejich přirozeného chování. Začala jsem více pracovat s problémovými psy a jejich převýchovou. Nejvíce u bull plemen, která jsem si zamilovala a začala je více studovat..
Pořádala jsem víkendovky zaměřené na výcvik psů a canisterapii. Jezdila jsem na canisterapie - dělala přednášky a osvětu. Jezdila jsem na tábory s handicapovanými i zdravými dětmi, vedla jsem kroužky, které se zaměřovaly na psy a zvířata. Během tohoto období se ke mě dostala zachráněná fenka křížence, které jsem dala jméno Malina. ( její příběh najdete níže) Tato fenka byla z nevyhovujících podmínek a podařilo se jí utéct. Vzhledem k labilitě a strachové agresi, na které jsme spolu začaly pracovat, je z ní dnes pes pohodář. I přes handicap, který má, zvládla zkoušky a
stala se mým psím pomocníkem a canisterapeutem.
V této době jsem měla potřebu zachránit dalšího psa, který byl na Slovensku. Jednalo se o vyřazeného vodícího psa Týnku, která měla již 10 let. A tak se i Týna stala součástí naší psí smečky.
V krásném a poklidném soužití mých psů a mé činnosti nastal zlom v mém životě. Vážně jsem onemocněla a ze dne na den jsem se ocitla v nemocnici. Postihla mě mozková příhoda a já ochrnula na půl těla. Také mi bylo zjištěno RS a postupně jsem přišla o zrak. Doba, kterou jsem strávila v nemocnici byla dlouhá. Trvala přes rok a pejsci mi opravdu moc chyběli. Když jsem byla na rehabilitačním oddělení, tak díky úžasné lékařce a personálu, nastal průlom. Bylo mi umožněno, abych měla po boku psího pomocníka. A hned to ubíhalo rychleji a já měla silnou motivaci vrátit se opět domů. Také jsem tam začala cvičit štěně na canisterapii. Vše najdete v odkaze níže. Bylo to dlouhé období, ale já to díky psům zvládla. Jsem opět doma se svou smečkou. Jsem prakticky nevidomá, ale díky docvičení mého psa Maliny, která je výborným vodícím psem, který umí taktéž předvídat diabetické záchvaty, mohu fungovat bez nutnosti pomoci druhé osoby. Stále se snažím věnovat výcviku a převýchově problémových psů - cvičím psy canisterapeutické a dle možností provádím i canisterapii. V průběhu 2 let po návratu z nemocnice, odešla do psího nebe Týnka a následně i Ron v krásném věku 12let. V roce 2017 jsem se rozhodla o rozšíření smečky a pořídíla si fenu Isabell AUO. Poprvé nešlo o záchráněného psa ale o australáka s chovné stanice od Halířů.